Zvukový design ve filmu

V kině (jak poukázal George Lucas v citaci výše), kde zvuk hraje hlavní roli spolu s obrazem a příběhem. Nezapomeňte, že první zvukový film The Jazz Singer vyšel před 90 lety, v roce 1927, zatímco první hra se zvukem, Pong, se objevila až o 45 let později, v roce 1972. Dnes se tedy chci podělit několik příběhů o vynikajícím zvukovém designu ve filmech.

Rainbow Spring Slinky Helped Voice Robot Wall-E

Začněme přehledem filmového zvukového designu. Jeden z mých oblíbených kanálů YouTube o kině, Cinefix, zveřejnil výběr 10 filmů s dobrým zvukovým designem. Na tomto seznamu recenzovali filmy jako Star Wars, Stalker, Gravity a Wall-E.

Zaujal mě především příběh Bena Burtta, jednoho z průkopníků nových filmových zvuků, který pro svou profesi vymyslel jméno – zvukový designér. Stalo se tak v roce 1977, kdy se ujal role hlásajícího Star Wars. Více o jeho tvorbě povím později, ale zatím zmíním jen to, že Ben v té době ještě neměl digitální syntezátory, a proto většinu zvuků vytvářel a nahrával ručně! Aby vytvořil hlas R2-D2, šel ještě o krok dále a nahrál svůj vlastní hlas a poté jej převedl pomocí analogového syntezátoru ARP 2600.

Po práci na šesti filmech z hvězdné ságy a 29 letech práce na ní se Ben rozhodl, že už nechce dělat dabing pro roboty. Jen o týden později ho ale Pixar přesvědčil, aby jim pomohl s animovaným filmem Wall-E. Byla to zcela jedinečná výzva: Wallyho „hlas“ byl vytvořen od nuly, bez použití herců nebo skutečných zdrojů, a Wally nepronesl jediné slovo (všechny jeho emoce musely být přenášeny pouze uměle vytvořenými zvuky). Valli byl přitom skutečným hrdinou filmu s vlastní postavou. Díky zvukovému designu Ben tuto postavu na plátně opravdu oživil. A vtipné je, že při tvorbě zvuků pro Valli použil pružinu Slinky, na kterou jsme si jako malí hráli, běhající po schodech.

Tvorba zvuků pro původní Star Wars je podrobně popsána na YouTube kanálu Kaptaina Kristiana

V roce 1977 měl zvukový designér Ben Burt technický problém: zvuky sci-fi v reálném světě neexistovaly. Jaký zvuk například zvolit pro paprsek světelného meče?

Pouze 15 % výsledné zvukové stopy filmu bylo nahráno na místě během natáčení, zbývajících 85 % musel vytvořit sám Ben. Film obsahoval mnoho scén, které by bez patřičných zvuků byly nesrozumitelné, zejména bitvy ve vesmíru. V té době kina neměla ani stereo zvuk, natož prostorový zvuk v 70. letech.

Díky zručné práci Bena byl tento úkol brilantně vyřešen. Nahrál zvuky dvou oscilujících filmových projektorů a katody paprskové televize, aby vytvořil zvuk světelného meče. Tento zvuk se stal kánonem pro celou ságu Star Wars a stal se symbolem sci-fi. V samotném videu je mimochodem scéna bitvy světelným mečem bez přidaného zvuku, která působí naivně a vtipně. Takže bez Benova přispění by Star Wars ztratily svou epickou atmosféru.

Při vytváření zvuků pro Godzillu bylo rozhodnuto zcela upustit od používání zvuků živých zvířat: všechny zvuky byly speciálně vytvořeny a nahrány pro film.

Nejnovější film Godzilla je jako hra Lara Croft: skvělý zvuk, ale samotný film ponechává mnoho přání. Tento videorozhovor Michaela Colemana se zvukovými designéry Ericem Adahlem a Ethanem Van der Rynem se zaměřuje na zvuk v Godzille.

Zvláště zajímavým příběhem je hlasový projev původní japonské Godzilly v roce 1954. Zvukový designér Akira Ifukube cestoval po celém Japonsku a nahrával mnoho zvuků zvířat, ale žádný z nich se nevešel. K nahrání řevu původní Godzilly nakonec použil zvuk kožených rukavic skřípajících o struny kontrabasu!

Zvukoví designéři nového filmu Godzilla neprozrazují všechna svá tajemství, ale video ukazuje, jak namluvili kaiju ve filmu (doporučuji věnovat pozornost úryvku přibližně od 1:50 do 3:50). Hlasem létajícího kaiju se tak ve filmu stalo vrzání tenisek o buben a zvuk křupání ramínek na šaty. Stačí se na to dívat a poslouchat.

Současným filmům Marvelu rozhodně chybí chytlavá hudební kompozice

Tony Zhou ve své videoeseji pečlivě analyzoval soundtracky filmů Marvel Studios. Udělejme malý experiment: zkuste si zapamatovat jakoukoli melodii ze Star Wars. Klidně si to i nahlas pobrukujte. Jsem si jistý, že si snadno vzpomenete na císařský pochod nebo hymnu odporu. Nyní přejděme k druhé části experimentu: zkuste si zapamatovat jakoukoli melodii z filmů Marvel. To je prakticky nemožné, že? Také jsem narazil na stejnou obtížnost (a to jsem viděl všechny filmy, včetně „hloupého“ Thora). Možná mají The Avengers nějaké působivé téma, ale není zapamatovatelné.

Tony má zajímavou teorii o důvodech této situace. Za prvé, moderní kinematografie se snaží zajistit, aby hudba byla nenápadná a jednoduše zdůrazňovala emoce na plátně. Určitě to funguje, ale díky tomu jsou filmy monotónní a nudné.

Za druhé je to kvůli novému trendu používání dočasné hudby (dočasné hudby) v procesu úprav. S příchodem technologie digitální úpravy je snadné vzít existující skladbu a použít ji jako dočasnou hudbu pro nový materiál. Filmaři masivně využívají jako dočasnou hudbu zvukové efekty z předchozích úspěšných filmů. Poté požádají skladatele, aby napsali něco velmi podobného jako originální soundtrack. Proč se tohle děje? Scénu lze například upravit na hudbu určitého tempa s akcenty na určité momenty a bez takového zvukového doprovodu nemusí scéna jednoduše fungovat.

Těžko se to vysvětluje slovy, ale ve videu Tony uvádí konkrétní příklady scén z různých filmů, kde jsou melodie téměř totožné. Zvláště mě překvapilo, že můj oblíbený film desetiletí, Mad Max: Fury Road, použil téma z Captain America: Civil War téměř doslovně. Ale v „Mad Max“ se toto téma stalo zapamatovatelnějším, protože skladatel Junkie XL jej učinil agresivnějším, dynamičtějším a nápadnějším. Celý soundtrack Mad Max byl navíc účelově vytvořen s drsnými a syrovými zvuky, díky čemuž je lépe zapamatovatelný (a je skvělý!).

„Baby Driver“ od Edgara Wrighta je jedním z mých nejoblíbenějších filmů tohoto léta

Thomas Flyte ve svém videorozboru úvodní scény filmu (doporučuji zhlédnout celou) ji kousek po kousku rozebírá a vysvětluje, proč je tak úspěšná. Režisér Edgar Wright ztělesňuje mnoho různých technik, ale jedna z nich je základem celého filmu: hlavní hrdina, Baby, uniká před policejním pronásledováním ve svém autě a každý takový útěk je pečlivě koordinován s konkrétní písní. Wright střihne tuto honičku na vybranou hudbu, což má za následek, že se scéna harmonicky prolne s hudebním doprovodem, což připomíná hudební video k písni. Tato technika dělá hudbu nezapomenutelnou a působivou. Wright vědomě vybírá úžasné skladby a začleňuje je do filmu na několika úrovních.

Film „Dunkirk“ na mě měl v této letní sezóně nejhlubší emocionální dopad

Christopher Nolan mistrovsky zprostředkovává pocit ohrožení a napětí v Dunkerque. Každá vteřina vytváří dojem, že se postavy ocitají ve stále beznadějnější situaci. Christoph Haubursin v recenzi na kanálu Vox vysvětluje, jak k tomuto efektu přispívá filmový zvuk.

Skladatel Hans Zimmer používá k dosažení tohoto cíle dvě techniky. Za prvé, zvuk tikajících hodin slouží jako základ melodie, která diváka upozorňuje na pojem času, který se stal úhlavním nepřítelem armády, zavřené na pláži Dunkerque. Za druhé, Zimmer vytváří iluzi nekonečně rostoucího hudebního tónu, symbolizujícího rostoucí nebezpečí. Tonalita hudby neustále stoupá, jako by nebezpečí stoupalo stále výš, bez omezení.

K vytvoření této iluze Zimmer používá Shepardův efekt. Kombinuje tři zvukové stopy se stoupajícími tóny (každá stopa je o oktávu vyšší než předchozí). Postupně skladatel ztlumí nejvyšší skladbu a zároveň zvýší hlasitost skladby nejnižší. Vzniká tak dojem, že výška melodie neustále stoupá a tento efekt výrazně ovlivňuje emocionální vnímání. Dříve podobnou techniku ​​používal Shigeru Miyamoto ve hře Mario, aby vytvořil iluzi nekonečného schodiště.